Nejčastěji překládané jazyky – NĚMČINA

Převzato z www.wikipedia.org

Němčina patří do skupiny západogermánských jazyků a hovoří jí zhruba 120 mil. lidí na celém světě.

V Evropě je z hlediska počtu rodilých mluvčích němčina se 110 mil. mluvčích druhým nejrozšířenějším jazykem po ruštině. V Evropské unii je němčina nejpoužívanějším mateřským jazykem.

Píše se latinkou se spřežkovým pravopisem. Zvláštností je, že podstatná jména se píší velkými počátečními písmeny. Poslední reforma pravopisu proběhla v roce 1996 a přepracována byla v letech 2004 a 2006.

Rozšíření

Němčina je úředním jazykem v:

• Německu (80 mil. mluvčích)

• Rakousku (7,9 mil. mluvčích)

• Lichtenštejnsku (31 tis. mluvčích)

• Švýcarsku (4,3 mil. mluvčích) – spolu s francouzštinou, italštinou a rétorománštinou

• Lucembursku (270 tis. mluvčích) – spolu s lucemburštinou a francouzštinou

• Belgii v regionu Eupen – St. Vith (110 tis. mluvčích) spolu s úředními jazyky nizozemštinou a francouzštinou

• Itálii v Jižním Tyrolsku (260 tis. mluvčích)

Do roku 1918 byla němčina úředním jazykem i na území dnešního Česka.

Německy dále hovoří menšiny ve:

• Francii (1,5 mil. mluvčích) – Alsasko a Lotrinsko

• Dánsku (25 tis. mluvčích) – region Severní Šlesvicko

• Rumunsku (380 tis. mluvčích)

• Maďarsku (200 tis. mluvčích)

• Polsku (500 tis. mluvčích)

• SNS (1,9 mil.) – Povolží, Kazachstán

• USA (200 tis. mluvčích) – zejména v Pensylvánii

• Kanadě (560 tis. mluvčích)

• Brazílii (1,5 mil. mluvčích)

• Argentině (400 tis. mluvčích)

• Austrálii (135 tis. mluvčích)

• Namibii (25 tis. mluvčích) – do r. 1989 regionální úřední jazyk

• Jihoafrické republice (60 tis. mluvčích)

• Izraeli (desetitisíce mluvčích)

• Česku (několik tisíc nebo desítek tisíc, podle odhadu)

Historie

Spisovná němčina se od ostatních germánských jazyků liší změnami v důsledku druhého posouvání hlásek, které bylo uzavřeno ke konci 8. století.

V historii vývoje spisovného německého jazyka rozlišujeme tato období:

• prehistorické – germánské (5.–8. století)

• stará horní němčina (8. století – 1050)

• střední horní němčina (1050–1350)

• raná nová horní němčina (1350–1650)

• nová horní němčina (1650–současnost)

Nářečí

Základní členění nářečí v němčině je podle stupně druhého posouvání hlásek v jihoseverním směru:

• horní němčina (včetně rakouské a švýcarské němčiny) – úplné

• střední němčina – částečné

• dolní němčina (Platt) – žádné posouvání hlásek

Mezi jednotlivými nářečími a dialekty existují značné rozdíly. Již dialekt v Kolíně nad Rýnem je pro mnohého Němce jen těžko srozumitelný. Značné potíže pak vznikají, jedná-li se o severoněmecké tzv. Plattdütsch z Fríska nebo o dialekty z Bavorska, Bádenska či Rakouska. Zcela nesrozumitelné je pak tzv. Schwyzerdüütsch, mluvené ve Švýcarsku: švýcarské filmy nebo televizní rozhovory, vysílané v německé televizi, jsou většinou opatřeny titulky.

Abeceda a pravopis

Němčina se píše latinkou. S výjimkou přehlasovaných Ä, Ö, Ü nevyužívá diakritická znaménka. Používání tzv. ostrého S (scharfes S, ß – pouze malé, při psaní kapitálkami přepisováno jako SS) bylo reformou pravopisu v 90. letech 20. století omezeno, ve Švýcarsku je ale závazné (ß je tam považováno za zastaralé).

Gramatika a pravopis

• Rozlišuje se určitý (der, die, das) a neurčitý (ein, eine) člen.

• Rozlišují se čtyři pády u jmen: nominativ, genitiv, dativ a akuzativ. Jsou vyjádřeny většinou jen tvarem členu, k některým ale patří koncovky podstatného jména.

• Systém slovesných časů je bohatší než v češtině, ale ve srovnání s angličtinou chybí průběhové formy: předminulý (plusquamperfektum), minulý (préteritum a perfektum), přítomný (prézens) a budoucí I a II (futurum). Podmíněný děj se vyjadřuje konjunktivem a kondicionálem.

Kam dále?