Nejčastěji překládané jazyky - POLŠTINA

Převzato z www.wikipedia.org

Polština patří mezi západoslovanské jazyky stejně jako čeština, slovenština a lužická srbština.

Historie

V 10. století byly čeština a polština v podstatě stále jeden jazyk, pak se začaly od sebe rozcházet, ale ještě ve 14. století si Češi a Poláci bez problémů rozuměli. Řada církevních slov je podobná češtině i z toho důvodu, že Poláci přejali křesťanství od Čechů. V průběhu staletí polština přejala řadu slov cizího původu (z latiny, francouzštiny, němčiny, češtiny), v jazyce ale nedošlo k výraznějším puristickým zásahům. Dnes je v polštině stále zachováno mnoho archaických znaků, které čeština opustila - např. spřežky, které čeština nahradila písmeny s diakritikou.

Polsky se mluví nejen v Polsku, ale i na územích sousedních států s polskou menšinou - v Česku (Těšínsko; zde se však mluví spíše těšínským nářečím), na Slovensku, Ukrajině, v Bělorusku a Litvě. V důsledku mnoha vystěhovaleckých vln od konce 19. století letech existují polsky hovořící menšiny ve velké části světa.

Gramatika

Polština má stejně jako čeština 7 pádů (polsky przypadek, pl. przypadki), pádové otázky jsou stejné jako v češtině, pořadí pádů je také stejné s jednou výjimkou - vokativ a instrumentál mají v porovnání s češtinou opačné pozice: vokativ (v češtině 5. pád) je v polštině 7. pád a instrumentál (v češtině 7. pád) je v polštině 5. pádem.

Vyjadřování zdvořilosti

Kromě standardního přátelského tykání se v polštině užívá jako zdvořilé oslovení (na místě českého vykání) zvláštní forma „onikání", oslovování ve třetí osobě slovem pan (v množném čísle panowie) nebo pani, vůči smíšené společnosti państwo. V doslovném překladu do češtiny: Mohl by mi pán říci, kde je pánovo (= vaše) auto?

Zvláštní variantou je tykání-onikání; je to částečně nezdvořilé a částečně znamení jisté důvěrnosti. Mohou se tak oslovovat známí sousedé, jakož i řidiči, kteří si chtějí něco „vyříkat", např. kdo měl dát komu přednost (v češtině se obvykle v těchto situacích přechází na tykání), např. Copak pán nevidíš, že jedu z pravé strany?! Musíš mi pán dát přednost!

Je ovšem možná i přesná obdoba českého (a ruského nebo francouzského) vykání. Tu používali polští komunisté - a za jejich vlády i většina ostatních - ve spojení s oslovením towarzyszu, towarzyszko (soudruhu, soudružko).

 

Kam dále?