Nejčastěji překládané jazyky - RUŠTINA

Převzato z www.wikipedia.org

Ruština je nejužívanější slovanský jazyk.

Rozšíření

Jako úřední i dorozumívací jazyk carského Ruska se ruština rozšířila po obrovské rozloze východní Evropy a severní Asie. Významné rusky mluvící menšiny žijí i v mnoha jinak neruských zemích, které po rozpadu Sovětského svazu získaly nezávislost.

V dobách studené války se ruština stala hlavním dorozumívacím jazykem zemí Varšavské smlouvy a RVHP, v řadě z nich se povinně vyučovala na školách (např. v Československu do roku 1990). I v zemích nespadajících do sovětského bloku byla ruština nejčastěji voleným cizím jazykem ze slovanských jazyků.
Kvůli svému politickému významu se ruština stala i jedním ze šesti úředních jazyků Organizace spojených národů.

Historie

Od 10. století se na ruském území spolu s křesťanstvím šířila církevní slovanština a stávala se úředním a spisovným jazykem. Ruština jako lidový jazyk se objevovala paralelně s ní v kronikách, právních a správních dokumentech. Vliv církevní slovanštiny slábl od 17. století, kdy stoupal význam Moskvy a prosazoval se jazyk z jejího okolí. Na začátku 18. století došlo k reformě spisovné ruštiny, včetně úpravy cyrilice na tzv. graždanku. V 19. století došlo k největšímu rozkvětu klasické ruské literatury. V roce 1917 došlo k pravopisné reformě, která mj. opět zjednodušila písmo.

Gramatika

Ruština má 6 pádů (oproti češtině chybí 5. pád, který je nahrazen prvním pádem).
Slovesa se časují podobně jako v češtině. Existují dva druhy časování (= základní rozdělení sloves podle časování). V prvním časování převládají koncovky s písmenem „a" (dělaju, igrajut, ...) a ve druhém časování převládají koncovky s písmenem „i" (napišu, uvidim). Kromě tohoto rozdělení existují další i typy časování, které se od sebe liší způsobem časování.

Ve spisovném projevu se nevypouští podmět, na jeho místě musí být alespoň osobní zájmeno.
V minulém čase se nepoužívá pomocné sloveso být (я написал = ja napisal = napsal jsem).
V přítomném čase chybí spona (он дурак = on durak = je to hlupák).

Abeceda a výslovnost

Ruština se píše cyrilicí. Ruská abeceda se též nazývá azbuka a obsahuje písmena v následujícím pořadí:

velké А Б В Г Д Е Ё Ж З И Й К Л М Н О П Р С Т У Ф Х Ц Ч Ш Щ Ъ Ы Ь Э Ю Я
malé а б в г д е ё ж з и й к л м н о п р с т у ф х ц ч ш щ ъ ы ь э ю я
přepis a b v g d e ë ž z i j k l m n o p r s t u f h c č š šč " y ' è ju ja
výslovnost a b v g d je jo ž z i j k l m n o p r s t u f ch c č š šč tvrdý znak y měkký znak e ju ja

Na rozdíl od češtiny Rusové rozlišují výslovnost měkkého a tvrdého I/Y - zatímco И se čte podobně jako naše I (o něco měkčeji), Ы je výrazně tvrdší (jako „přehnané" české Y)

Měkký znak a Е, Ё, И, Ю, Я změkčují předcházející souhlásku, např. дети se čte [ďeťi], мать se čte [mať]. V takových případech se počáteční [j] z výslovnosti trochu ztrácí, „vyčerpá" se na změkčení.
Tvrdý znak se používá výjimečně pro vyznačení švu mezi předponou a kmenem, kde naopak ke změkčování docházet nemá: въезд čti [vjezd].

Silový přízvuk je na různých slabikách, v písmu se však nerozlišuje (s výjimkou jazykových učebnic, slovníků apod.)
Silný dynamický přízvuk má pak i důsledky kvalitativní, v přízvučných slabikách je plný vokál, v nepřízvučných dochází k redukci, např. молоко se čte jako [mъlъkó]. Nepřízvučné О se čte skoro jako [a], např. свобода [svabóda].

Ruština má pohyblivý přízvuk, to znamená, že může být na jakékoliv slabice, např. мама [máma], хочу [chъčú], барабан [barabán]. Ruský přízvuk je silnější a dynamičtější než český, kromě toho má významotvornou funkci, např. замок [zámъk] - hrad, замок [zamók] - zámek, стоит [stójit] - stojí (= má cenu), стоит [stъjít] - stojí (někde), nachází se.

Slovní zásoba

Ve starší slovní zásobě jsou výpůjčky z turkických jazyků (конь = koň = kůň; кабан = kaban = kanec; коте(ё)л = kotel = kotel). V novější zásobě se objevují slova přejatá z němčiny, francouzštiny a angličtiny.

Kam dále?